Některé převládájící mýty o poruchách příjmu potravy, anorektičkách, bulimičkách a záchvatovýtém přejídání:

  •  Anorektičky jsou hloupé holky, které chtějí jen vypadat jako modelky.
    Díky třem hospitalizacím jsem poznala hodně anorektiček a všechny měly něco společného a to velmi dobré známky ve škole. Téměř všechny starší 19ti studovaly na prestižních vysokých školách. Hodně jich rádo četlo a pokud se zrovna nebavily o jídle (což bohužel velmi často) tak nebylo téma, ke kterému by neměly co říct. O to vypadat jako modelky jim nejde, protože klesající váha má pro ně úplně jiný význam. Takže si troufám říct, že hloupých anorektiček co jen chtějí vypadat jako modelky je možná 1% a zbytek jsou velmi chytré dívky. 

  • Když nechtějí jíst, tak do nich musíš prostě násilím narvat co nejvíc jídla nebo je seřezat a bude to dobrý.
    I s takovým názorem jsem se setkala a vetšinou je to mínění tatínků nebo všeobecně pánů. Do anorektičky to jídlo prostě nenarvete, i kdyby jste se stavěli na hlavu. Je to pro ni otázka života a smrti. Bulimička ho poté nenápadně vyzvrací a při přejídání akorát rozjedete maraton nezřízeného žraní, takže čím si tímto řešením pomůžete? Je to čin ze zoufalství a docela ho chápu, ale nic to neřeší naopak vše zhorší. Ohledně PPP nejde jen o to se najíst, ale vyřešit ten základní problém proč člověk do PPP vůbec spadnul a to hromada jídla neřeší.

  • PPP jsou rozmarem rozmazlených, majetných, pubertálních holčiček.
    To možná opět platí pro určité malé procento, ale jak už jsem zmiňovala většinou jsou to velmi ambiciozní, chytré, hodné a fajn holky (kluci). To je nejspíš i trochu kámen úrazu. Ta přemrštěná ambicioznost a to být dokonalá buď pro sebe, okolí nebo protože to od nás někdo konkrétní vyžaduje. Není nic co by dokazovalo, že PPP se týká jen těch majetných. Je to problém všech a nezáleží na penězích. 

  • Anorektičku poznáš podle toho, že je vychrtlá.
    Ano, udává se, že diagnoza mentální anorexie je s BMI pod 17,5. Dle mě je to ale taky o tom co má daná osoba v hlavě, tedy jak přemýšlí. Dívka, která měla nadváhu zhubne dejme tomu 30kg. Teď má hezkou, zdravou postavu na první pohled, takže by nikdo neřekl, že je anorektička a ani BMI tomu neodpovídá. V hlavě už ale rázně odmítá jídlo, stále cvičí, užívá projímadla a je ochotná hubnout dál i za cenu smrti. To už je anorektička a měla by se hospitalizovat, i když na to nevypadá. I její tělo může na první pohled působit normálně, ale je jen otázka času než třeba skolabuje. Tedy můj názor je, že to není jen v BMI a vychrtlosti.

  • Ty holky (kluci) prostě nemají chuť k jídlu. Nic jim chudákům nechutná a proto nejedí.
    Blbost, není to proto, že by ztratili chuť k jídlu a proto nejedli. Naopak chuť mají jako všichni ostatní a nikdo, kdo to nezažil si neumí představit jak je to těžké těmto chuťím odolat a kolik to stojí přemáhání a úsilí. Postupem času už trochu zapomenete, jak normální jídla chutnají a už vás to opravdu tolik neláká, ale začátky jsou peklo. U mentální bulimie to prostě nevydržíte a po dlouhém hladovění se prostě šíleně přejíte a následuje zvracení, jako trest, že jste neodolali. Takže chuťk jídlu mají všichni.

  • Poruchy příjmu potravy jsou jako začarovaný kruh ze kterého se nejde dostat.
    Tak tenhle názor docela chápu, protože je to opravdu běh na dlouhou trať a bohužel až velmi často neúspěšný. Řekla bych, že velkou vinou toho, že je to boj sama proti sobě a komu pak věřit, když už ani sobě ne? Je snažší to vzdát, cítit se chvíli šťastná a perfektní před tím než umřete. Takže je to těžké, ale to není důvod to vzdát a ukázat všem, že se z toho začarovaného kruhu lze dostat a žít normální život, kterého si po této zkušenosti pak mnohem víc vážíte.